Normy ISO 8421-1 a EN 1127-1 definují výbuch jako „prudkou oxidaci nebo rozkladnou reakci vyznačující se vzrůstem teploty, tlaku nebo obojího současně“. Tím je myšlena chemická reakce, která při současném souběhu kyslíku (vzduchu), hořlavé látky a zdroje vznícení v určitém poměru zapříčiní prudký nárůst teploty a tlaku. Pokud nelze vzniklé teplo rychle odvést, dojde k náhlému zvětšení objemu vzniklých plynů a k uvolnění velkého množství tepelné energie společně s tlakovou vlnou, tedy k výbuchu.
WAGO v oblasti ochrany proti výbuchu
Základy ochrany proti výbuchu
Vše, co byste měli vědět o ochraně před nebezpečím výbuchu – jasně a přehledně.
Závažnost výbuchu závisí na vlastnostech hořlavých látek a směšovacím poměru těchto látek s kyslíkem: Kyslík přítomný ve vzduchu shoří pouze s určitým množstvím hořlavé látky (oxidace). V závislosti na závažnosti a související rychlosti šíření tlakové vlny dělíme výbuchy na explozivní hoření (cm/s), deflagraci (m/s) a nejsilnější detonaci (km/s). Nejzávažnější výbuchy se šíří rychlostí zvuku nebo vyšší, a mají tudíž obrovskou ničivou sílu.
Aby došlo k výbuchu, musejí být zároveň přítomny následující faktory:
Pro ochranu proti výbuchu je relevantní znalost toho, že k výbuchu dochází pouze ve chvíli, kdy jsou v jednu chvíli přítomny výbušná atmosféra a zdroj vznícení.
Mezi hořlavé látky patří výpary, mlha, plyny a prach. Tyto látky mohou vznikat náhodně v průběhu výroby a výrobního procesu nebo během přepravy či skladování. V průmyslovém prostředí je obvyklý zejména prach z materiálů drcených za účelem dalšího zpracování. Výbuch prachu může mít ještě ničivější účinky než výbuch plynu: Směs plynu se vzduchem se při výbuchu rychle šíří, přičemž se snižuje koncentrace hořlavého materiálu (chudá směs). Další spalování pak už není možné. Směs prachu se vzduchem ale při výbuchu zvíří další vrstvy prachu, které se mohou vznítit. Zvíření prachu však může mít za následek i výbuch směsi plynu se vzduchem; výbuch plynu se pak proměňuje ve výbuch prachu.